Islámské vtipy

     Mají muslimové smysl pro humor? Těžko hovořit za všechny, ale u nás doma jsme veselá kopa. Vtipkování muslimů, tak jako všechno jiné, má svá pravidla. Pravidlem č. 1 - nelhat ani z legrace. Proto jsou naše vtipy spíše podobnější komedii a humoru na které jsou zvyklí v sev. Americe. Je to humor pramenící z reality. Pravidlo č. 2 - všeho s mírou i vtipkování.

No, ale dost povídání a přidávám nějaké ty vtipy. Věřím, že se mezi vámi najdou takoví, kteří se tomu budou ještě dlouho dobu smát. A pro ty ostatní, kterým to nedojde ... raději si kupte Trnky Brnky.

Jeden muž se procházel Central parkem v New Yorku, když tu najednou uviděl holčičku, kterou napadl pitbul. Rozběhl se a začal se psem bojovat, zabil ho a tím zachránil té holčičce život. Policajt, který se na tu scénu díval, přišel blíže a řekl mu: "Ó, ty jsi hrdina! Zítra si budeš moct přečíst ve všech novinách: "Statečný New Yorčan zachránil holčičce život". Ten muž mu na to ale řekl: "Ale já nejsem z New Yorku!" Policajt na to: "Aá, dobře, tak potom budou psát: Statečný Američan zachránil holčičce život." "Ale já nejsem Američan!" řekl muž. "Tak odkud teda jsi?" zeptal se policajt. "Ze Saudské."

Druhého dne všechny noviny psaly: "Islámský extrémista zabil nevinného Amerického psa."

Jeden imám přišel na páteční modlitbu, obrátil se k lidem a prohlásil: "Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Dobrá zpráva je, že máme dost peněz, abychom zaplatili stavbu nové budovy. A ta špatná je, že jsou stále ve vašich kapsách."

Jednou byl Mulla Nasruddin poznán do jednoho města, aby jim učinil nějakou přednášku. Postavil se na minbar (kazatelnu), ale uviděl, že posluchači nejsou velmi nadšení a tak prohlásil: "Víte o čem budu hovořit?" Odpověděli: "Ne." A tak řekl: "Nemám touhu hovořit k lidem, kteří ani neví o čem budu mluvit," a odešel. Lidé se zastyděli a zavolali ho druhého dne zpět. Když jim položil stejnou otázku, lidé odpověděli: "Ano." A tak Mullah Nasruddin řekl: "Dobrá, jelikož už víte o čem budu hovořit, nebudu mařit vašim časem," a odešel. Teď už v tom lidi měli zmatek a tak se rozhodli ho pozvat ještě jednou následující týden. Opět se jich zeptal stejnou otázku a tentokráte se na něj připravili. Polovina lidí řekla - ano - a druhá polovina - ne -. A tak jim Mulla Nasruddin řekl:

"Nechť ta polovina, která ví o čem budu hovořit, to řekne té druhé," a odešel.

Stařenka byla velmi známá pro svůj imán (víru) a její sebevědomí o tom hovořit. Stávala před svým domkem a říkala: "Alhamdulilláh - Alláh buď pochválen" všem, kteří kolem ní prošli. Vedle žil jeden ateista, který se pokaždé tak rozzuřil, že zakřičel: "Není tu žádný Bůh!!" Těžká doba dopadla na stařenku a modlila se k Alláhu, aby ji pomohl. Modlila se během nočních modliteb hlasitě: "Ó Alláhu, potřebuji jídlo! Jsem v těžké situaci, prosím Pane, prosím Pane, pošli mi nějaké potraviny!!" Ateista ji náhodně zaslechl modlit se a rozhodl se,že si z ní udělá legraci. Druhého rána, když stařenka vyšla před dům, uviděla velikou tašku s nákupem. Vykřikla: "Alhamdulilláh, chvála buď Alláhu!" Na to soused vyskočil z keře a řekl: "Ha! Řekl jsem vám, že není žádného Boha. To já jsem ten nákup koupil a ne Bůh!" Stařenka začala skákat nahoru a dolu, tleskat rukama a jásat: "Alhamdulilláh wa šukrulilláh, chvála a díky Alláhu! Nejen že mi poslal nákup, ale taky nechal ďábla za něj zaplatit!"

"Když jsem byl na poušti," řekl Nasruddin jednoho dne, "způsobil jsem, že celý kmen strašných a krvežíznivých beduínů utíkal."

"Jak jsi toho dosáhl?" zeptali se ho.

"Jednoduše. Utíkal jsem a oni utíkali za mnou."