Svoboda projevu

Islám je často kritizován za omezování svobody projevu. Ráda bych se pozastavila a poukázala na dva extrémní příklady svobody projevu a jak ke svobodě projevu přistupuje islám.

Je pravda, že mnoho (ne všechny) arabských států svobodu slova potlačují na minimum, ale je pravda, že tato svoboda projevu nebyla omezena islámem, ale místními vládci, vládou, politikou. Jejich svoboda projevu v praxi je asi taková, že jakmile někdo začne kritizovat místního krále, vládu, politiku atd. bude uvržen do vězení, kde bude mučen, znásilňován (jak muži, tak i ženy), fyzicky i psychicky týrán atd.

Podívejme se teď na svobodu projevu v České republice. Zde je svoboda slova prakticky téměř neomezená. Píšu prakticky, protože jak víme teoreticky je omezena Listinou základních práv a svobod. Prakticky je to však spíše omezeno na poli politickém, jako například když vláda zakázala Komunistický svaz mladých.

Jinými slovy svoboda projevu je v České republice zákonem omezena, avšak zejména co se týče internetu, tyto zákony nejsou respektovány. Jde zde spíše o svědomí jednotlivců, protože je velmi složité zjistit (pokud se člověk snaží skrývat) kdo se vlastně skrývá pod různými weby, blogy, komentáři, diskuzemi atd. V každém případě shrnutě si člověk může psát téměř cokoliv a komkoliv a popravdě, mnoho lidí je zaslepeno nenávistí natolik, že svědomí jim nic neříká. Nádhernou ukázkou mohou být některé antiislámské stránky, které si člověka, přesněji muslima budou vážit jen poté, co se islámu zřekl. Do té doby jim osobní čest, důstojnost a soukromí druhých naprosto nic neříká.

Oba dva praktické příklady projev svobody, jak "arabský" tak i ten "západní" dle mého zasahují až do extrémů. Podívejme se teď na to, co říká islám o svobodě projevu, nebo-li proberme si praktickou část této svobody. Myslím si, že jeden z nejlepších příkladů je chalifát za dob společníka Proroka, Umar ibn Chattába. Umar ibn Chattáb byl druhým chalífou po Prorokovi. Proč jsem si vybrala právě jeho období? Protože to bylo období stabilnější, tedy období, za kterého se islámský stát vyvíjel a je vidět, jak fungoval v celé své kráse.

Existuje mnoho příběhů z této doby, rozhodla jsem se však uvést dva**, které nádherně demonstrují praktickou část svobody projevu v islámském státě.

Jednoho dne měl chalífa Umar ibn Chattáb kázání v mešitě, kde prohlásil nebo se spíše zeptal lidí, že doufá, pokud se stane špatným vládcem, že jej napraví. Jeden muž se postavil a řekl, pokud se stane špatným vládcem, napraví jej mečem.

Jak na tato slova reagoval vládce? Jen řekl, že děkuje Bohu, že má ve svém národě takové lidi.

Druhý příběh se také odehrává v mešitě, kde chalífa vyzval lidi, aby snížili věno. Na to se zase ozvala žena s citací Koránu. Jinými slovy, že oni mají právo stanovit si věno takové jaké budou chtít. Chalífa nemohl než souhlasit a řekl, že ta žena řekla pravdu a on se mýlí.

Příběhy ukončím tradicí Proroka, který řekl:

"Nejlepší džihád (boj, úsilí) na cestě Boží je (říct) slovo spravedlivé, nespravedlivému vládci." (Sunan Abú Dáwúd, převyprávěl Abú Sa'id al-Chudri)

Islám zná svobodu projevu, ale omezuje ji, stejně tak jako naše zákony. Svoboda projevu v islámu končí tam, kde začínají práva druhé osoby. Proto Prorok řekl:

"Muslim je ten, před jehož jazykem a rukama je muslim v bezpečí." (sáhih Al-Buchárí 1/6)

Je smutné, že v dnešní společnosti osobní čest, důstojnost a soukromí druhým již téměř nic neznamená. Je smutné, že pomlouvání druhých, jejich ponižování a očerňování se stalo zábavou a lidé, místo toho, aby to odsoudili, ještě tomu přispívají. Je smutné, že lidé přestali nazývat věci svým pravým jménem a radějí se schovají za formulku "svoboda projevu" a tím tak ospravedlňují vše co dělají a říkají. Je smutné, že hranice svobody byly značně posunuty na úkor práv ochrany osoby druhé.

-------

* Čl.7 (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

Čl.10 (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Čl.10 (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Čl.10 (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. ** příběhy nejsou uvedeny detailně, snažila jsem se zachytit a popsat kostru celého incidentu.