Zběžný pohled na jeho nádhernou povahu

3. Odpuštění a laskavost

Alláh řekl: Buď shovívavý, přikazuj vhodné a vyhýbej se pošetilým! 7:199 

Alláhův Posel požádal Gabriela o vysvětlení tohoto verše. Gabriel řekl, že se zeptá Alláha Vševědoucího, Moudrého a když se vrátil, řekl: "Ó Muhammade, Alláh ti přikazuje, aby ses choval hezky k těm, kteří se k tobě chovají špatně, abys dával těm, kteří tě obírají a odpouštěl těm, kteří ti křivdí."

Život Alláhova Posla je velkolepým ztělesněním a podrobením se těmto příkazům Nejvyššího Alláha.

Kdo by mohl být lepším svědkem než samotný Stvořitel a Pán všech světů, který dosvědčil, že Jeho Posel měl to nejvznešenější chování? Vskutku jej Nejmilosrdnější Pán nazval slitováním pro všechny světy, nejen ten smrtelný. Ale i v tomto postavení byl Prorok nejdále k tomu, aby si přisvojoval vlastnosti jako upjatost, pýcha nebo trpkost, které jsou někdy přijímány lidmi, kteří se odevzdají uctívání a náboženství. Jeho manželka, Áiša, vyprávěla, že: „Vždy, když měl Alláhův Prorok vybrat  ze dvou věcí, zvolil tu jednodušší - pokud to ovšem neobsahovalo nějaký hřích. Pokud se jednalo o něco špatného, on byl ten, co se tomu vyhnul nejvíce. Alláhův Prorok, mír a požehnání Alláha s ním, se za sebe nikdy nemstil. Ale pokud byly překročeny hranice stanové Alláhem, reagoval a přijal opatření pro Alláha." (Muwatta a al-Buchárí)

Jaká větší shovívavost a odpuštění může existovat než ta, kdy odpustíte svým nepřátelům, kteří strávili většinu svého života tím, že vás pokořovali, ubližovali vám a hlavně, zabili většinu z vašich příbuzných? Prorokův milující a ochraňující strýc Hamza byl zabit lidmi z Mekky. Prorokovi společníci byli týráni a dokonce vražděni. Nakonec, když všechno úsilí bylo k ničemu, musel Prorok opustit své drahé město a emigrovat do Medíny. Ale i v Medíně byl pořád pronásledován lidmi z Mekky, válčili s ním, spolčovali se proti němu.  Po letech nelítostných bojů konečně vyhrál a jeho oddanost, víra a moudrost, z Milosti Boží, dostala lidi z Mekky na kolena. Když se vrátil s nespočtem svých oddaných,  vpochodoval ukázněně a pokorně do města, které ho dříve tolik ohrožovalo. Nikdo jiný nebyl tak pokorný, ohnutý a více vděčný než sám Prorok. Osud Mekky byl v jeho rukou, a nikdo by se nedivil, kdyby je byl potrestal za vše, co mu udělali. Ale on jim odpustil. Řekl: "Dnes na Vás žádná vina není - nechť Vám Bůh odpustí." Vzpomenutí na vznešeného proroka Júsufa, který podobným způsobem odpustil svým bratrům.

Odpustil svým kritikům, když zvítězil, což je velice těžké udělat. Ale ještě těžší je odpustit, když je jeden slabý a přemožený. Milovaný Alláhův Posel vykazoval stejnou štědrost a laskavost, když na něj zlomyslné děti a otroci v Taifu házeli kameny a boty, když jej uráželi a proklínali. Vůdci Taifu nejen že odmítli jeho poselství a volání k Islámu, ale vypudili ho ponižujícím způsobem. Ale kdo může ponížit toho, koho Alláh vyvýšil nad všechna ostatní stvoření, v nebi i na zemi? Zatímco se jeho boty plnily krví, skryl se před kameny a urážkami do zahrady. Jeho srdce přirozeně bolelo a truchlilo. Jeho milovaná žena před pár měsíci zemřela, brzy poté ji následoval jeho starostlivý strýc Abú Tálib, který byl v Mekce jeho poslední ochrana. Stal se cizincem mezi svými vlastními lidmi, vyvrhel vlastního města. Doufal, že vůdci Taifu, jeho vzdálení příbuzní, uvidí pravdu a podají mu pomocnou ruku. Cestoval za nimi, aby je pozval k Islámu, ale oni jej odmítli ještě prudčeji a násilněji než jejich bratranci v Mekce. Pokud by měl existovat okamžik největší bezmoci a beznaděje, byl by to tento. On sám se o pár let později svěřil Áiše, že toto bylo to nejsmutnější období jeho období jako posla.

Odmítnutí a špatné zacházení s Alláhovými posly vyhladilo už předcházející národy. Anděl Gabriel se zjevil a řekl, že pokud by se Muhammad pomodlil k Bohu, údolí Taifu by bylo okamžitě rozdrceno mezi dvěmi horami. Hory byly připraveny potrestat ty, kteří tak krutě ponížili a vypudili Alláhova milovaného. Ale Prorok i přesto jemně odmítl tuto nabídku a řekl: "Ó Alláhu, odpusť mým lidem, protože oni prostě nevědí." Řekl: "Jen se modlím,aby jejich potomci byli vybráni Alláhem jako ti, kteří budou uctívat pouze Jeho a nic k Němu nepřidružovat." (al-Buchárí a Muslim) Prosby při této příležitosti patří k těm nejvíce srdcervoucím.

"Ó Alláhu, k tobě se obracím se svou slabostí a bezradností. Ó Milosrdný, Ty jsi Pánem slabých, Ty jsi mým Pánem. Do kterých rukou vkládáš můj osud? Do rukou člověka, který mě uráží, či nepřítele, kterému nade mnou dáváš moc? Jestli se na mě nehněváš, nevadí, co se se mnou stane. Tvá přízeň je mým cílem. Utíkám do bezpečí světla Tvé tváře, které rozjasňuje temnotu, a na kterém záleží tento i onen svět, aby na mě nepadl Tvůj hněv a aby nade mnou nehřměl. Učiním vše, abys byl spokojen. Není síly ani moci kromě Tebe."

Při jiné příležitosti přišel k Prorokovi jeho společník a řekl: "Posle Alláhův! Kmen Daws neuposlechnul a porušil Tvé příkazy. Dovolej se Alláha proti nim!" Ale Prorok se místo toho pomodlil: "Ó Alláhu, veď Daws a nech, aby přišli k nám." (al-Buchárí) Jindy byl požádán, aby proklel polyteisty, na což on odpověděl: "Byl jsem seslán jako milost, ne proto, abych zatracoval." (Muslim)

4. Umírněnost, disciplína a vytrvalost

Mezi méně známými vlastnostmi Proroka je také ohromná disciplína, umírněnost a vytrvalost. Jeden Arab o Prorokovi výmluvně poznamenal: „Vítězný, ale ne nafoukaný. Poražený, ale ne zoufalý."

Asketové různých náboženství se vždy snažili nalézt únik ze skutečného světa tím, že svému tělu odepírali potravu a své duši odepírali legitimní požitky jako manželství, vůni a dobré jídlo. Jenže toto je stejné jako z bitvy utíkat, než aby ji jeden bojoval. Prorok, mír a požehnání Alláha s ním, nás naučil podílet se na těchto požehnáních, ale disciplinovaně, se sebekontrolou, umírněně a vyrovnaně.

Detaily jeho života nás neohromí neskutečnými zázraky - tak jako nás ohromují příběhy jiných náboženských vůdců a také pozdějších muslimských světců - však nás také ohromit nemají. Podle oněch příběhů, a pouze Bůh zná jejich věrohodnost, ti takzvaní světci žili celá léta na stromech, nebo měsíce nejedli, nikdy nepřerušili svůj půst, či  přečetli Korán několikrát sedíce na stejném místě nebo byli známí takovou vážnosti, že se nikdy ani neusmáli. Takovéto přehánění a popírání lidské přirozenosti, které je nezbytné pro křesťanství a jiné asketické tradice, časem proniklo také do islámských tradic. Ale poslední z proroků, nejlepší z celého lidstva, ten, který Boha miloval nejvíce a také se Ho nejvíce obával, se nikdy nesnažil vytvořit nějaký rekord, naopak, zakázal jakékoliv přehánění, fanatismus a extremismus. Mnoho pravdivých rčení říká, že zakázal extremismus ve víře a fanatismus v praktikování. Odrazoval od celibátu, ustavičného půstu nebo jakéhokoliv sebeubližování. Alláh ho poslal s učením, že umírněnost a sebekontrola ve jménu Alláha je mnohem chvályhodnější a vskutku náročnější, než uchýlení se v jedno či druhé šílenství, které popírá lidskou podstatu.

V noci se modlil, ano, ale také spal. Některé dny se postil a jiné jedl. Oženil se a se svou rodinou se vesele bavil nebo pomáhal s domácími pracemi. Ale jak jeho manželka Áiša řekla, když přišel čas modlitby, obrátil se k Alláhu tak, jako by jeho srdce nikdy nebylo zaujato ničím jiným.